Přijetí, (po)zapomenutý lék proti trápení

K napsání tohoto blogu jsem se chystal už dlouhou dobu. Posledním impulzem, který mě přiměl k zasednutí ke klávesnici, byl post na FB s citátem od jednoho světově populárního učitele duchovního seberozvoje a autora několika bestsellerů, který hovoří a píše z pohledu své autentické spirituální zkušenosti. Citát zněl následovně: "Pokud žiješ s absolutním přijetím toho, co je, skončí veškeré drama tvého života. Nikdo se s tebou ani nemůže pohádat, bez ohledu na to, jak moc se snaží. S plně vědomým člověkem se nelze pohádat".

Tento text je esencí toho, co lze v poslední době slyšet často. Přijmi všechno, přijmi sebe a vše bude ok. Rád bych na úvod zmínil, že se nijak proti uvedenému citátu nevymezuji, naopak s ním souzním. Přijetí a smíření považuji za velmi důležitou dovednost v našem životě, která dokáže ubrat hodně z tíhy a stresu života. Současně ale bývám často svědkem toho, jak je snadné si toto téma pro sebe špatně interpretovat, zpovrchnit, či z něj udělat téměř reklamní slogan na bezproblémový život.

Přijetí dokáže ubrat hodně z tíhy a stresu života.

Z principu se přijetí týká věcí nepříjemných, bolestivých až traumatických. Pokud vyhrajeme milión v loterii, téma přijetí této skutečnosti bude pro nás asi těžko aktuální. Vezměme si naopak pro příklad nějakou extrémní situaci, kdy se nás téma přijetí opravdu dotýká. Může jít např. o ztrátu něčeho hodnotného (partner, zdraví, majetek, sociální postavení) anebo naopak o koexistanci s něčím velmi nepříjemným (frustrující rodinný či pracovní vztah, špatná finanční stuace). Pokud se nacházíme v takovém životním momentě a pak si někde přečteme radu o "absolutním přijetí", mám trochu pochyby, že budeme mít kapacitu situaci skutečně a hned "z fleku" přijmout.

Proč vůbec bolestivé přijímat?

Než budu pokračovat dál, je potřeba si položit jednu otázku. Proč bychom vlastně měli něco bolestivého přijímat? Není rozumnější snažit se změnit to, co nás trápí? Samozřejmě to je praktické a ideální řešení. Potíž je ovšem v tom, že není vždy proveditelné. Někdy prostě nezbývá nic jiného než čelit bolestivé zkušenosti, která změnit nejde, anebo se změna dostaví až po jisté době. V každém případě bolest patří k životu stejně jako radost a nejde ji ze života úplně eliminovat. Proto dává smysl porozumět mechanismu emoční bolesti, kterou můžeme nazvat také jako pocit trápení se, a jejího utišení prostřednictvím přijetí. Může to znít paradoxně, ale právě otevření se emoční bolesti dokáže z velké míry subjektivní pocit trápení utišit.

Otevření se emoční bolesti dokáže z velké míry subjektivní pocit trápení utišit.

Jak tedy přijímat, když to nejde?

Pokud se vědomě rozhodneme nějakou bolestivou situaci přijmout, jako první se nám vybaví přijetí něčeho mimo nás. "Stalo se mě to a to, je to velmi bolestivé, ale snažím se to přijmout." Přijetí, které si i v dobré vůli nařídíme, však často nefunguje. Anebo si najdeme úlevné berličky typu, "muselo to tak být" (rozumové vysvětlení) či "stejně to za to nestálo" (dehonestace). Přijetí ale vždy zahrnuje "celý balík". Tedy nejen vnější situaci, ale hlavně všechny emoce a pocity, které se k ní pojí, včetně našeho odporu. A ty je velmi důležité v sobě rozpoznat, dám jim prostor, uznat jejich existenci, pohladit je a nakonec je nechat být. Dát jim svobodu, ať se projeví ve své přirozené podobě. Smutek, frustrace, zloba či rezistence jsou v některých situacích přirozené a není nijak produktivní snažit se jich co nejdříve zbavit odpojením se či jejich negací. V extrémních případech má smysl vyhledat pomoc terapeuta, ale ve většině každodenních situací si můžeme pomoct tím, že si sami vědomě projdeme zmíněnými fázemi:

1. uvědomění si bolestivého pocitu,

2. jeho zkoumání a přebývání s ním,

3. jeho opuštění nebo nechání ho být.

Ideálním nástrojem je pro to mindfulness či meditace, které nám dovolí se ztišit a zaměřit na to, co prožíváme. Bez toho totiž pokračuje náš autopilot, který ze všeho obviňuje ostatní či vnější situaci, čímž naopak bolest, stres a zmatek narůstají.

Uvedený postup znamená, že se už nesnažíme přijmout pouze vnější situaci, ale otvíráme se tomu, co je v nás samých tady a teď - čili hlavně našim pocitům a zjitřeným myšlenkám. Samotná situace je jako naše zrcadlo, které nasvítí ta místa v nás, kde se něčeho křečovitě držíme, nebo co nás děsí. Nemusíme ale čekat na nějakou skutečnou tragédii. Jako trénink si vyberte něco banálního, co vám působí jistou míru psychického nepohodlí. Např. vztahové problémy v práci. Namísto naučeného automatismu "já už fakt nemůžu, ten šéf je ale blbec", zkuste vnímat, co cítíte, jakou emoci, a kde v těle? V hrudníku, břiše nebo krku? Jak se projevuje? Jako tlak, horkost, vibrace? Buďte s těmito vjemy třeba jen minutu nebo pět. Dejte jim možnost projevit se, nijak nereagujte a jen je pozorujte bez postranních manipulací. A zapojte investigativní přístup, např. formou otázky: "Proč mě to štve a co tady bolí?", "Jaký osobní příběh si ve spojení s touto emocí vyprávím?" či "Proč cítím potřebu ze situace utéct nebo reagovat agresivně"? Nemusíte vymýšlet odpovědi, nechte je, aby přišly samy. A pokud pro tentokrát nepřijdou, nic se neděje. Nejde o to najít na všechno odpověď, cílem je uvnitř sebe sama povolit. Toto vnitřní povolení je to, čemu říkáme přijetí. Na konci takové reflexe si znovu vpomeňte na "viníka". Dost možná to už nebude tak horké, a také se zvýší vaše kapacita pochopení a vcítění, čili vidět situaci očima toho druhého. Současně vy sami budete prožívat mnohem méně stresu. A o to jde.

Falešní sousedé

Pod přijetím si lze lehce představit něco jiného, než čím skutečně je. Např. rezignaci nebo souhlas. Rezignace je ale pasivita a nezájem, zatímco skutečné přijetí vyžaduje hodně odvahy k přenesení pozornosti na sebe a zájmu o sebe sama. A také snést přítomnost bolestivého prožívání. Souhlas zase znamená aktivní přitakání k něčemu, přičemž přijmout lze i to, s čím nesouhlasím. Přijetí není ani něco, co bychom mohli aktivně vytvořit. Spíš naše "reaktivní já" ustoupí do pozadí. Nechá se to popsat jako "vědomé svolení či povolení". Jedna z hezkých metafor z židovské tradice to popisuje jako situaci člověka, který si stěžuje na to, že ho bolí dlaň, protože drží v ruce ježka. Lékem není nic jiného než povolit pěst, a úleva přijde sama. Kolikrát takto držíme v ruce našeho ježka a stěžujeme si raději na bodliny, než abychom pěst povolili?

Jedno čínské přísloví zase říká: "Pokud můžeš něco změnit, udělej to hned. Pokud to změnit nejde, tak to přijmi, jaké to je." Toto přísloví hezky vystihuje to, že přijímání nemá s pasivitou nic společného. Pasivita totiž může být formou "reaktivního já", které se snaží pasivitou před něčím uniknout. Můžeme oprávněně vyvinout mnoho úsilí, abychom ve vnějším světě změnili naši současnou neuspokojivou či bolestivou situaci, a přitom si dopřát čas na introspekci a najít v sobě místo, kde bolest vzniká, podívat se jí do očí, zeptat se jí, proč je zde a co nám chce sdělit. A nakonec ji pohladit, povolit a nechat ji být. Pokud rozvineme tuto dovednost, bolestná situace může i nadále existovat, ale bude nám působit mnohem méně stresu a pocitu trýzně. Nakonec je možné přijmout i to, že se nám nedaří s něčím smířit. A obejmout sebe sama se vším všudy takovou / takového, jaká či jaký jsem.

Přijetí neznamená ani submisivitu, kdy dovolíme ostatním lidem, aby se k nám chovali neférově, hrubě až patologicky. Pokud jsme vystaveni domácímu násilí či šikaně, je nutné se z těchto toxických vztahů co nejdříve vymanit. Zde zase můžeme do přijetí zahrnout naše vlastní obavy či strach, co nová situace přinese, přijmout tyto emoce spojené s naším aktivním krokem a vyhledat pomoc buď u přátel či odborníků. Do této oblasti patří i celé téma nastavení vlastních hranic.

Přijetí neznamená rezignaci, souhlas ani submisivitu a nevylučuje aktivní postup.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že lék přijetí či smíření se je velmi účinný, přestože sám k němu musím často sbírat odvahu. Jakmile ale do tohoto umění pronikneme, získáme účinný nástroj, jak se posunout dopředu v mnoha situacích, které na první pohled vypadají jako neřešitelné. Srdečně vám přeji, abyste ho nemuseli užívat často, ale měli ho vždy po ruce.