Jak (ne)udržet mindfulness

K tomuto textu mně tak trochu přiměly vnější okolnosti. Popravdě to ale bylo spíš moje nutkání dokončit něco, co zůstalo viset ve vzduchu. Každé pondělí se scházíme se skupinou přátel v pražském Centru Lotus k pravidelné meditaci a po ní si povídáme o různých tématech, která souvisejí s meditací a duchovní cestou. Při posledním setkání jsme se dostali na téma rozvíjení mindfulness, aneb všímavosti, bdělého uvědomování čili satí (jak se říká v jazyce páli, ve kterém jsou napsány Buddhovy sútry). Potom, co jsme se rozešli, tak jsem si uvědomil, že celá naše debata možná přinesla více zmatku než ujasnění. Nejsem velký řečník a raději se vyjadřuji písemně. A tak mně to nedalo, a případné pochyby jsem se rozhodl rozptýlit ještě touto písemnou formou.

---

O mindfulness se dneska hodně mluví – nicméně zaměňuje se často za pozornost zaměřenou na nějaký smyslový či mentální objekt – jako když se díváte na květinu či pozorujete dech, myšlenky apod. (v páli se toto nasměrování zájmu na objekt nazývá manasikára). Případně se zaměňuje za koncentraci (samadhi), což je zase vědomé spočinutí na objektu anebo pohroužení se do něho. Mindfulness je ale jen prosté zaznamenání jakéhokoli prožívaného fenoménu vědomím. Spočívání na objektu (soustředění) a vědomé směrování pozornosti pomáhají mindfulness rozvinout, ale nejsou samotnou mindfulness. Mindfulness společně s koncentrací přitom mají na piedestalu buddhistické meditace výsadní postavení. Tvoří totiž vrchol tzv. ušlechtilé osmidílné stezky, která je velmi zjednodušeně řečeno jakousi kuchařkou na osvícení. Takže v sázce je opravdu hodně, přátelé! :-)

Každý, kdo si vyzkoušel aspoň víkendový kurz meditace vipassaná, tak si odnesl instrukci, že mindfulness (satí) by měl rozvíjet nejen během meditace, ale i v každodenním životě, a to ideálně neustále. A tak vyzbrojen touto informací, horlivý meditující se pustí do snahy neustále vnímat svůj dech, tělo, myšlenky, pocity a všechno možné, na co v meditaci či během dne ve svém introspektivním zkoumání narazí. Bez úsilí a píle není pokroku – to se přece (nejen) v Buddhovo sútrách dočtete často. A pak se praktikující buddhisté sejdou u piva (častěji u čaje) a nastane debata, při níž padne otázka: Jak se vám daří udržet v meditaci nebo během dne mindfulness? A nastává porovnávání "hele, mně ano", "mně to moc nejde", "a jakpak asi udrží mindfulness učitel meditace nebo osvícený člověk?". Takový typ snahy je asi nezbytný první krok ke kontinuální praxi meditace vhledu. Také jsem si tím prošel :-). Je to ale jen mezifáze, od které je potřeba vykročit dál.

Když pojedete do Tokya, budete muset vynaložit hodně pozornosti. Bez ní si zapomenete doma pas, letenku nebo důležité instrukce. Je ale jasné, že vynakládání této pozornosti je jenom nezbytnou podmínkou pro to, abyste úspěšně dorazili do cíle. Není samotným cílem, ale jen prostředkem. Bylo by zvláštní plácat se po ramenou, jaký jsem cestovatel, protože jsem na nic při odjezdu nezapomněl. Pozornost je tady jen nezbytnou podmínkou úspěšné cesty. Podobně neustálé rozvíjení mindfulness je jen nezbytnou podmínkou pro to, abychom zůstávali na cestě – sami k sobě. Co je ale cílem této cesty?

Je jím nibbána (v sanskrtu nirvána), která je spojována s nekonečným soucitem, uvolněním všech pout lpění a intuitivním pochopením, vhledem do skutečnosti aneb jinými slovy moudrostí. V buddhistických páli textech se tato moudrost nazývá paňňá. Vede mimo jiné k nazření, že manifestace a zakoušení našeho "já", tak jak ho chápeme, je cosi podmíněného hlubšími příčinami a je to stejně relativní a proměnlivý prožitek jako kterýkoli jiný. Jedná se o sebezkušenostní porozumění tomu, jaké jsou skutečné příčiny vzniku a ustání jakéhokoli utrpení, a také jak to všechno souvisí s nelpěním, opuštěním sebestřednosti a rozpuštěním klamu osobního konatelství. "Já" není to, co jsem, ale to, co se děje. To, co jsme, dalece přesahuje představu, za níž se běžně považujeme. Proto představa "jsem meditující" z principu nemůže ve skutečnosti nic držet! Je to naopak držení se přesvědčení, že jsem tělem či meditující osobou, které tvoří "meditujícího". Proto se mimo jiné při meditaci učíme namísto lpění nechat jít, pouštět se, být jen prostě vědomě zde.

To je důvod, proč mindfulness nemůžeme udržet, ale paradoxně ji rozvíjíme tím, že se záměrně pouštíme snahy kontrolovat ji, vytvářet ji, držet ji. Stačí jen bezúsilný, ale jasný a vytrvalý záměr neustále se vracet s postojem zvídavosti do vědomé přítomnosti – k tomu, co už je tady. Rozpomínat se na sebe sama. Uvědomování se děje samo od sebe, není tu nikdo, kdo by ho musel vytvářet. Není náhodou, že v osmidílné ušlechtilé stezce stojí právě správné úsilí o článek níž před správným rozvíjením mindfulness. V mindulness není žádné lpění. Podle učitele meditace Pemasiriho Thery "satí znamená být prostý chtivosti".

Shodou okolností jsem pár dní po našem posledním meditačním setkání, kdy jsme se tomuto tématu věnovali, narazil na krásný text od barmského učitele meditace vhledu jménem Ashin U Tejaniya. Mluví přesně o tom samém: "Chtěl bych, aby se meditující dostali do fáze, kdy si uvědomí, že přirozenost uvědomování probíhá, aniž by se na něco soustředili nebo něčemu věnovali pozornost. Byl bych rád, aby meditující, obzvlášť ti, co už praktikují mnoho let, pouze rozeznali, že tohle je to, co se děje. Neustále si myslí, že jsou to oni, kdo praktikuje, ale po mnoha letech meditace už má jejich praxe momentum a oni potřebují trochu poodstoupit od své zkušenosti, aby viděli, že se tohle děje. Potřebují přepnout z dělání na rozpoznávání".

Tohle přepnutí, o kterém mluví Ashin U Tejaniya, je právě vstupem na stezku moudrosti a pochopení. Moudrost a pochopení, jinými slovy setření prachu z našich očí a rozpuštění klamu, je jedním z hlavních cílů naší životní cesty, ať už si ho pro sebe nazveme jakkoli.

---

"Všichni hledají tu správnou cestu. Ta je ale vždy tady a teď. Pokud si toto uvědomíme, budeme po ní stále kráčet." (Fumon Shoju Nakagawa, opat kláštera Zen-Zentrum Eisenbuch)